POLSKÝ OGAR

Průměrná délka života u polského ogara je kolem 12–13 let věku. Tito čtyřnozí kamarádi velmi dobře snáší povětrnostní podmínky a výkyvy teplot. 

Pozoruhodná je tedy jejich velká odolnost vůči nízkým, ale i vysokým teplotám. Nejčastějšími problémy u těchto psů jsou poruchy víček, zejména entropie, kdy se okraj víčka stáčí směrem do oka včetně řas. 

S chirurgickou léčbou tohoto problému byste ale měli počkat až do úplného vyvinutí fyzického vývoje. Problematickým místem mohou být i uši.

Při správné péči byste měli dbát zejména na kvalitní krmivo a správnou krmnou dávku. Sežerou vše, co jim jako majitel nabídnete, a to mnohdy vede k nadváze. Polští ogaři mohou žít i v bytech za předpokladu, že budou mít dostatek pohybu přes den. 

Počítat byste měli i s občasným padáním odumřelých chlupů, jelikož tito psi mají sice krátkou, ale zato hustou podsadu. Převislé uši se musí pravidelně kontrolovat, aby tak nevznikl nechtěný zánět. 

Při výletech do přírody byste měli brát v potaz jeho silně vyvinutý lovecký pud. Na veřejných prostranstvích a městech mějte psa vždy na vodítku. 

Polský ogar se výborně orientuje v terénu a vyniká prací na stopě. Své využití tedy najde zejména při lovu, dále jako terapeutický či záchranářský pes. Není nejšťastnější volbou pro začátečníky či nezkušeného majitele. Díky jeho vysoké inteligenci, která se občas dokáže překlopit do tvrdohlavosti, není výcvik až tak jednoduchý.

Nejstarší zmínky o podobných lovecký psech pocházejí z 11. století, ale jedná se pouze o domněnky, které nejsou podložené přímými fakty. Dříve se jednalo o psy, kteří byli předurčeni pro královské lovecké smečky.  

Poláci se tímto plemenem velmi pyšní, ale pes měl už několikrát namále a hrozilo mu téměř vyhynutí, a to hlavně během druhé světové války. 

O vzkříšení polského ogara se zasloužil až plukovník Piotr Kartawik, který spolu s několika dalšími psími jedinci založil chovatelskou stanici. První plemenný standard schválený FCI vznikl v roce 1965.