URUGUAJSKÝ CIMARRON

Cimarron není přešlechtěné ani rozmazlené plemeno, ale právě naopak. Vznikl za drsných podmínek, tudíž má tuhý kořínek, co se špatného počasí týče. 

Netrpí ani genetickými nemocemi, ale přesto se u něj mohou objevit různé alergie, ve stáří artritida či dysplazie kyčelního kloubu. Před koupí se doporučuje dobře znát historii rodičů, zdali netrpěli nějakým onemocněním.

Cimarroni mají rádi pohyb a volný prostor. Nejlepší volbou pro žití bude rozhodně zahrada s velkým domem, do kterého budou mít přístup. Ale pokud psovi dokážete dopřát dostatek pohybu přes den, nebude problém chovat ho i v bytě. 

Dbát byste měli na kvalitní stravování, dostatek vody a pravidelné kontroly. Srst je potřeba jednou za čas vyčesat a zbavit ji tak odumřelých chlupů. Cimarrona byste měli koupat pouze párkrát do roka v nejnutnějších případech.

Cimarron je aktivní a čilé plemeno, které ne vždy bude polehávat vedle majitele. Naopak si sám dokáže říct o pozornost nebo vymyslet zajímavou hru. Určitě není vhodnou volbou pro zaneprázdněného majitele. Cimarron si rád hraje, běhá a uplatnění najde i v turistice. 

Důležitý je lovecký instinkt, který má silně vyvinutý, a tak byste měli počítat s tím, že by bylo nejlepší mít psa na vodítku. Plemeno se rádo učí a pracuje, výcvik ho baví, ale přesto vaše chyby někdy dokáže využít ve svůj prospěch. Feny bývají jednodušší, co se výcviku týče.

Původ cimarrona je poměrně sporný. S jistotou se ale ví, že byl dovlečen španělskými a portugalskými osadníky, kdy přežívali pouze ti nejsilnější a nejzdatnější psi ze skupin. Dovezeným psům se tak postupně dařilo a tím, že měli dostatek potravy a žádné nepřátelé, začali lovit dobytek a škodit tak svým obyvatelům. 

Mnoho psů v této době zdivočelo a začali se množit v takové míře, že tyto informace stojí i ve starých dokumentech. Tehdejší farmáři ale dokázali využít honácké a hlídací vlastnosti cimarrona, a tak se z něho začal stávat klasický farmářský pes a později i lovecký. Kynologický uruguajský klub se založil až v roce 1938.